Rozloučení

Nějak nevim kam jinam to dát takže to dám do akcí.. kdyžtak to hoďte nekam jinam!

Rekviem za paměť

Prší už třetí den…počasí že by se z toho jeden posral. Občas oblohu protne blesk a osvítí noční krajinu. Můžou bejt tak dvě ráno. Právě dozněly poslední výbuchy dělostřelby a kaplan začíná žehnat bandě zatracenců před jejich útokem. Těžko říct jestli někoho vlastně zajímaj jeho slova, každej má vlastní víru, víru ve vlastní schopnosti, víru v něco co je dostalo tam kde jsou, víru v to, že jednou dojdou k cíli svý cesty a naplnění svýho osudu. Jejich unavený oči se přivírají, když oblohou šlehne další blesk. Každý si v duchu opakuje taktiku útoku, někdo přejíždí idiotsky pořád dokola čepel zbraně jakoby ještě mohl doladit už tak dokonalý ostří, další zas vytahuje z pochvy svuj obouruční meč a prohlíží černěnou čepel na který se při dalším úderu blesku zaleskne jen tenký ostří. V blátě tam tak čeká na rozkaz k útoku banda chlapů, kterým se už dávno stala tahle sebranka rodinou a válečný běsnění normální náplní života.

Kaplan pomalu odchází se skloněnou hlavou pryč z nástupního prostoru, nerad by přišel o kejhák až to tady vypukne. Co kdyby náhodou zbloudilá střela našla cestu až sem. Krysa s křížem na krku. Dávno přestal věřit, že ho někdo spasí do nebe. Mizí v ohybu zatáčky a míjí se s velitelem. Chlap jak hora v rychlosti vydá poslední rozkazy, vytahuje sekeru a vede ostatní do boje. On je společně s jedním bojovníkem jedinej kdo pamatuje vznik týhle jednotky, oba profesionální zabijáci, oba za sebou spálili mosty a vybrali si tuhle cestu. Žádnej soucit, žádný svědomí..vždyť jinak to tady ani nejde. Začíná lejt čím dál víc a ohlušující hromy odbíjí poslední vteřiny do střetu. Nepřítel ani neví co se děje, když ze tmy vyletí pár šípů a pak už jen čepele zbraní odrážejí světlo blesků. Nikdo z nich nepřežije. Ale i na druhý straně sou ztráty a jen dunění hromů vyhrává rekviem na rozloučenou s timhle zkurvenym světem. Nakonec jen déšť zabubnuje na rozloučenou a zpoza mraků začíná na obzoru vystupovat krvavý slunce.

Konečně přestalo pršet. Naštěstí to aspoň stačilo spláchnout tu krev co byla všude okolo. Jednotka odpočívá po ranních jatkách v dobytý pevnosti. Musí se trochu vzchopit než se stáhne zase zpátky. Velitele v noci zabili. Proříznul krk strážím, ale nevšimnul si lučištníka na věži. Blbá smrt chcípnout s prostřeleným krkem. Teď už zbyl jen jeden veterán a asi mu nezbyde než převzít velení, přeci jen potřebujou velitele. Je to velkej chlap s holou hlavou, tělo pokrytý jizvama a tetováním značící jeho cestu životem, leží na prošívaným kabátu u obvodní zdi a zvolna čistí svuj velkej černej meč…v noci odved kus práce. Brousí ostří a přemejšlí o životě nebo spíš o tom všem co se stalo. Na to kolik mu je zažil věcí, že by se z toho jinej poblil.

Už to bude deset let co se vydal na tuhle cestu, cestu dobrodružství, lásky, smrti. Deset let výprav, ženskejch, válek. Je to zvláštní pocit.

„Co se tady válíš? Jak se ti líbil večer? Dobrý co?!“ Chlápek se usměje jako by to všechno bylo jeho dílo a byl sám se sebou nadmíru spokojenej. Těžko říct odkud se tu tak najednou vzal prostě tu stojí a kecá. Válečník jen nevěřícně otočí hlavu. A podívá se trochu nechápavě na osobu v plášti. „ Co ty tady děláš? Myslel sem, že sme spolu skončili!“ Chlápek si sedne vedle něho na štít kterej tam někdo odložil. „ My spolu přece nemůžem skončit, sám to moc dobře víš! Víš přece moc dobře kdo jsem! No koukám na tebe a říkal sem si, proč přemejšlíš o tom co bylo. Ne že bych to nevěděl, ale chci slyšet co mi na to řekneš. Krysaři!“ Zase se tajemně a trochu přiblble usmál. Poslední slovo proletělo vzduchem jako prásknutí biče. Osud. Ten co hejbe celym světem. Kdysi se s válečníkem potkali, ale tenkrát to ještě nebyl válečník. Nebyl to nikdo…vlastně to je jediný co mu zůstalo. Někdo kdo je postradatelnej, někdo..nebo nikdo, to je vlastně jedno. Kdysi chodil po světě sám, jen s píšťalou která měla moc hubit krysy a pak taky lidi. Docela spokojenej život. Přijde do města, vyžene krysy, utopí je v řece, shrábne prachy a jde zas dál svojí cestou. Spokojenej život, kdyby nepotkal ženskou. Ženskou kvůli který odevzdal píšťalu do rukou osudu a ten si s ní poradil po svým. Udělal z krysaře válečníka a dal mu někoho s kým moh bejt šťastnej do konce života. Jen mu nějak zapomněl říct, že není stvořenej pro lásku. Trochu blbý zjištění když člověk má koho milovat a stejně akorát zraňuje. Ona nakonec skončila na dně řeky, stačilo jen málo jedu. Chudák holka chtěla jen bejt šťastná, jenže s někym jinym. Taky to poznala až časem. Když s ní tenkrát utekl tak se Osud zjevil poprvý a taky naposledy, těžko říct proč přišel zrovna sem.

Ona zmizela a jeho kroky vedly kamsi do prázdnoty. Až na severo-sevrovýchodě našel velkou opuštěnou zemi. Cestou potkal pár dalších lidí, se kterejma po dost bitvách a bojích založil velkou říši. Její sláva v době největšího rozmachu sahala od moře k moři. Tyhle dobrodruzi zakládající a vládnoucí říši byli uctívaný a obdivovaný v okolních královstvích a zemích. Říše se rozmáhala a její moc taky. „Hele pamatuješ si vůbec kdy se něco změnilo? Teda něco v tobě?“ Přerušil Osud válečníkovo přemýtání. „No řek bych že to bude mít něco společný s těma námořníkama ne?“

Taky to bude už šest nebo sedm let. Tenkrát do přístaviště přijela válečná loď, posádku tvořili námořníci a spoustu podobnejch šmejdů a taky jednotka vycvičená k boji na moři, na zemi...prostě všude. Byli nejlepší na světě. Dalo hodně práce a stálo to hodně potu dostat se do jejich řad, ale válečník to zvládnul. Jo stal se členem bratrstva kde poznal, že se dá žít i jinak než čekat kdy vlastní kolega a kamarád vrazí člověku nůž do zad. Tenkrát to byla docela změna, odjel s nima za moře sbírat zkušenosti. Bylo to jak jinej svět. I když zabíjet cizí lidi už taky nebylo nic novýho. Jenže tenkrát šlo i o něco víc, o to co nezažil ani doma v říši.

„Jo máš pravdu, doufam že mi za to seš vděčnej! Podívej se jak si žil tady: jdeš do bitvy kde tě tvý spolubojovníci zraděj a přejdou k nepříteli, posily se ti vysmějou do xichtu a moc lidí tam s tebou nezůstane. Se ti divim, že ses na to nevysral dřív! Vlastně nedivim, ale to máš jedno. Taky proto ses stal regentem, asi si byl jedinej kdo byl ochotnej za tu blbou říši položit život. A co ti to dalo, kromě toho, že si nemoh věřit ani svejm nejbližším??“ Zjev si znechuceně odplivnul a tázavě se podíval na válečníka.

Ten se na něj podíval a krátce se zamyslel. „Já ti nevim, ale bylo to tak jako tak zajímavý období! Co ti na to mám asi říct, když stejně víš co ti řeknu? Už me s tím začínáš lízt na nervy!“ Bylo to zajímavý, jenže pak propukla občanská válka, nebo spíš takový lokální konflikty. Ty kdo celou říši založili se rozprchli po světě a za ženskejma. Ženský sou jak mor. Už se družina bojovníků málokdy dala dohromady. Nebyla to chyba nikoho ale zároveň to byla chyba všech. Jeden obviňoval druhýho a druhej obviňoval zas všechny okolo a házel vinu na ostatní. Tak nějak si to osud nalajnoval. Kretén! Deset let něčeho člověku zůstane v srdci na celej život, natožpak když v tom dospěje. Deset let, ale nakonec to je stejně jen blbý číslo.

„Ty hele, přestaň tady přemejšlet o píčovinách! Je to mrtvý a už to je za tebou. Jednou ses rozhodnul a nevim co se ti na našem rozhodnutí nelíbí. Radši vstaň a podívej se ven!“ K pevnosti se na obzoru blížilo padesát jezdců odhodlaných pomstít noční přepad. Stráže si jich všimli až teď, ale naštěstí ještě nebylo pozdě. Dvacet unavených chlapů uprostřed pevnosti na sebe začalo rychle házet všechny věci a zbraně. Válečník se jen unaveně podíval na postavu v plášti, která už stála vedle něj. „To si děláš prdel ne?? Se mě chceš konečně zbavit?“ „Ne neboj ty jen tak neumřeš. Jednak seš na to moc dobrej a druhak mě celkem baví to pozorovat! Tak se měj a užij si to!“ Postava se zasmála, poplácala válečníka po rameni a zmizela stejně jako se objevila.

Válečník se oklepal a promnul si oči. Ležel na zemi a čuměl na nebe ze kterého zas začala padat voda. Byla už noc. Chvíli přemejšlel jestli nespal nebo co to vlastně bylo. Kouknul se přes hradby a v dálce zahlídnul světlo. Asi pochodně nebo něco podobnýho, měli by vypadnout, asi se někdo rozhodnul prozkoumat proč se posádka pevnosti celej den neozvala. Teď byl velitelem on. Zmizej do lesa než ty šmejdi přijedou a kdyby je pronásledovali tak jim tam připravěj další krvavou lázeň. Je to jejich práce, cesta kterou si zvolili. Začíná další bouřka, blesky křižujou oblohu a za chvíli sou všichni promočený až na kost. Banda šílenců se jako duchové vytrácí zadní branou pryč z místa, kde zase nechali kus sebe. Mizí vstříc osudu. Snad to tak bude lepší.