Půlnoční výprava

Hans se protáhl. Provaz ho zatraceně škrtil. Trochu se rozhoupal a pokusil se chytit větve nad sebou. Asi na třetí pokus se mu podařilo dosáhnou jednou rukou na větev. Přitáhl se, jednou rukou si sundal smyčku – šlo to těžko, byla zaříznutá hluboko v krku – pustil se a skočil. Dopadl na obě nohy a udělal kotrmelec. Pravá noha ho trochu pobolívala, minulou noc se kolem potulovali ghůlové, jeden ho trochu pokousal. Hans se tehdy probudil a kopl ho vší silou do obličeje, ale za tu chvíli mu ghůl stihl ukousnout kus svalu. Hanze to teď bolelo, ale jen trochu, asi jako když ho zaživa tlačil kámen v botě. Podíval se na nebe. Měsíc jasně svítil a okolo něj pluli roztrhané kusy mraků. Do úplňku chyběly tak čtyři dny. Nikdy se nescházeli za úplňku, Vlk ani Upírka by nemohli, navíc by neměli klid. Hans vyrazil po cestě směrem k lipové aleji. Nikde nikdo, všude bylo ticho. Odpočítal přesně pět prvních stromů. Stín měsíčního svitu byl za pátou lípou v řadě poněkud větší. Strčil do pláště, který ani nešel rozeznat od stínu stromu. Upírka spala, asi tu čekala už dlouho. Pozdravili se, Upírka ho objala a vyrazili.

Vlk běžel lesem a pronásledoval kořist. Neviděl nic než krev pulsující v těle mladé srny. Pronásledoval ji už značný kus lesa, dával si na čas – věděl, že mu neunikne. Srna se najednou prudce otočila a vyběhla z lesa. Vlk vyběhl za ní. Tři rychlé skoky a měl ji. Zakousl se do krku. Srna byla tak vyčerpaná, že se ani nebránila. Vlk ucítil chuť krve a těšil se na čerstvé maso. Pomalu odtrhl kůži a zakousl se do měkkého masa. Lovecká horečka pominula a Vlk začínal zase pravidelně dýchat. Vrátil se mu normální zrak, byl schopen rozlišovat okolí. Pohlédl do neba a všiml si, že měsíc dosáhl té zprávné velikosti. Je to dnes, ozval se v něm Hlas. Do úplňku zbývají čtyři dny, je to tedy dnes. Nebyla ještě půlnoc, tak urval ještě kus masa, rozžvýkal a vyrazil. Škoda mršiny, pustí se do ní skřeti. Ale co naplat, přátelé jsou přátelé. Vlk sbíhal lesní cestou. Na louce nad kryptou byli ghůlové. Zase. Vlk je nesnášel, nebyla s nimi domluva. Vylezl z lesa a začal výhrůžně vrčet. Ghůlové si ho všimli, začali se pomalu shlukovat. Vědí, že úplněk ještě není, proto si troufají. Nebo si ho spletli s vlkem? Vlk podruhé výhrůžne zavrčel a vycenil zuby. Na kostelní věži začal odbíjet zvon. Půlnoc. Vlk sebou trhl. Pomalu se proměňoval. Ghůlové začali pomalu couvat. Vlk se proměnil. Neměl teď v sobě tolik zuřivosti, ale protože měl jasnější mysl, uvědomil si jak moc ghůly nenávidí. Pomalu se rozešel směrem k nim. Ghůlové couvali, ale ochromeni strachem nebyli schopni se otočit a utéct. Stejně by neunikli. Vlk se rozeběhl...

Král šel tu noc spát o něco později. Faun byl celý večer nervózní. Chtěl to stihnout. Králi se neodvážil nic říct. Král nebyl rád, když se zbytečně potuloval tam nahoře. Navíc by mu ani nemohl říct s kým se schází. Král nikoho z nich neměl příliš v lásce. Po desáté hodině král konečně odložil knihu a odešel na lože. Potom si ještě nechal Fauna zavolat. Chtěl mu říct, ať ještě jednou zkusí promluvit s princeznou. Faun už byl přichystaný na cestu. Musel vymýšlet výmluvu proč je tak pozdě večer v plášti, proč má brašnu a píšťalu. Král asi něco tušil, ale možná sám nechtěl raději vědět, nebo nechtěl přivádět starého přítele do rozpaků. Faun slíbil, že s princeznou zítra promluví, ale myšlenkami už byl někde jinde. Rozloučil se s králem popřál dobrou noc a odešel zpátky do své komnaty. Musel počkat až se budou střídat stráže. Potom nenápadně vyrazil směrem ke schodům. Tiše otočil klíčem, otevřel dveře a vyrazil vzhůru. Schodů bylo mnoho, musel často odpočívat. Konečně dorazil do krypty. Zavřel poklop, zamaskoval hlínou, a vyšplhal úzkým vchodem z krypty ven. Prošel zríceninou, a už z dálky slyšel řev. Když vyšel za zbytky hradeb uviděl vlka jak na louce pronásleduje ghůly. Ani Faun je neměl rád, ale věděl, že je už pozdě, nechtěl nechat přátele čekat. Zavolal na Vlka. Vlk se otočil a nechal ghůla kterému právě páral břicho být. Radostně vyskočil a běžel k Faunovi. Ten zatím vytáhl píšťalu a s radostí z toho, že je zase nahoře začal hrát pomalou ale veselou melodidi. Potom oba vyrazili.

Vodník připravoval hostinu celý den. Chytil jednoho ze svých nejlepších kaprů, a přestože věděl, že většina jeho přátel dává přednost teplé krvi, připravil jim ho s nejlepšími řasami nadívaného nejejmnějším blátem. Z bahna v nejstojatější části rybníka vytáhl láhev vína, která tam ležela už nejméně deset let, dokonce se vypravil za ježibabou, aby od ní přinesli vybrané zákusky – nakládané netopíry a pavoučí závitky. Dal si záležet na tom aby své přátele náležitě pohostil. Rybník byl skoro celý zamrzlý – musel každý den vysekávat led alespoň okolo stavidla aby se neudusil – a bylo mu jasné, že nikdo z jeho přátel nebude chtít, zvlášť v takovém mraze do jeho poodvodního domku. Občerstvení proto připravil na stůl, který přichystal na okraj rybníka. Už nějakou dobu před půlnocí vylezl z vody, obcházel rybník a vyhlížel ostatní.

Upírka a Hans dorazili okamžik po půlnoci. Stín se objevil z ničeho nic, přivítal se s radostí s ostatními, ale nikdo nevěděl zda tu mezi nimi již nějakou dobu nebyl. Pak všichni uslyšeli řev. Upírka se usmála, znala Vlka dobře. Věděla i o ghůlech, a přestože proti nim sama nic neměla, chápala Vlkovu nenávist. Hans se zmínil o své nehodě a o tom že si dovolují pořád víc, a začali o nich mluvit. Ani si nevšimli že řev už ustal. Za nějakou dobu se oběvil Faun s Vlkem. Nejprve byla slyšet Faunova píšťala, pak přiběhl rozjařený vlk, celý od krve, a kousek za ním přikráčel Faun, důstojně ale s úsměvem, bylo na něm vidět že je všechny rád vidí. Všichni je přivítali a Vodník je pozval ke stolu. Měli si co vyprávět...

Když byla zábava v nejlepším, Upírka z ničeho nic přestal mluvit. Daleko nad horizontem, směrem k lipové aleji uviděla světlo. Řekla to Vlkovi a všichni stichli. Vlk zavětřil. Mrkl na ostatní, otočil se a vyrazil do tmy. Stín za ním. Ostatní zústali v tichosti sedět. Za chvíli se Vlk vrátil. Tři bytosti, prý míří sem. Stín jde těsně za nimi. Prý mají zbraně. Nevěděl co chtějí, o nich prece nemůžou vědět. Nebo ano? První se vzpomatoval Vodník. Vzal část věcí za stolu a rychle je zanesl do rybníka. Světlo se začalo nebezpečně přibližovat. Všem bylo jasné že se musejí schovat. Rychle uklidili co zbylo na stole, Upírka zafoukala hladinu rybníka a okolí stolu troškou sněhu, aby nebyli vidět stopy některých z nich a sama odběhla do stínu jedné z chatrčí. Přikryla se pláštěm a splynula s temnotou. Hans se rozhlédl – mohl někam zalézt, ale nejbezpečněji se cítil na stromě. Doběhl k nejbližší olši a vyhoupl se na první větev. Přitiskl se ke kmeni a ani nedýchal. Což ostatně nedělal ani když se neschovával. Vlk ještě vyběhl před mostek, ale to už dobře viděl tři postavy jak přecházejí druhý mostek kousek od nich. Rychle zaběhl k nejbližšímu křoví do kterého se přikrčil. Byl ale stále připravený ke skoku. Faun doběhl k mostku a schoval se na okraj břehu po něj. Byl krytý stínem mostku, ale měl dobrý výhled na okolí. Vodník potichu skočil do rybníku. Schoval se za stavidlo, v jediném místěk kde nebyl led. Postavy už přecházeli po mostě. Stín byl těsně za nimi, ale toho si všimnout nemohli. Byli tři, jedna z nich byla dívka. Měla luk a dlouhý zelený plášť. Další byl nejspíš válečník, měl na sobě prošívanici a v ruce válečnou sekeru. Poslední měl meč a byl oblečen celý v černém. Nedalo se odhadnout co jsou zač, ale nejspíš to byli lovci. Žádná ze schovaných bytosí se ani nepohla. Nikdo z postav je ale nehledal. Mluvili hlavně mezi sebou, a přestože byli ostražití, vypadalo to, že o setkání nevěděli, a sem se dostali pouze náhodou. Postavy, ač vypadali že nikam nemíří, se zdrželi docela dlouho. Několikrát téměř zakopli o upírku, která seděla skrčená u nejbližší chatrče, nejméně třikrát prošli v těsné blízkosti Vlka, který byl v tu chvíli jen za několika větvemi trnitého křoví a připraven skočit a alespoň jednoho z nich roztraht, a když je napadlo procházet se po zamrzlém rybníku, málem narazili i na vodníka, naštěstí si sammi všimli, že led je v té části slabý. Stín se stále motal mezi nimi, ale toho mohli zahlédnou jen těžko, protože byl zkušený a uměl se dobře schovávat. Odešli tak rychle a nečekaně jak přišli. Naštěstí se nevraceli stejnou cestou, nejspíš by totiž uviděli Fauna který nevydržel pod mostkem skrčený a na okamžik vylezl aby se protáhl. Bytosti zůstali schované tak dlouho dokud bylo vidět světlo. Faun chtěl, aby se hned všicni rozešli, mohla to být past. Vrátil se však stín a sdělil, že ti tři se vrátili oklikou do vesnice. A nikomu se ještě domů nechtělo. Byli sice vystrašení, ale takové setkání není každý den. Vodník pomalu začal vytahovat schované jídlo a všichni se pomalu a nejistě začali zase bavit. Noc byla ještě dlouhá.